Většina z nás si toho z hodin chemie moc nepamatuje. Možná tak zajímavé experimenty nebo části chemické tabulky utkvělé někde vzadu paměti. Když však slyšíme nějaký známý chemický pojem, většinou si vzpomeneme, že jsme se o něčem takovém učili. Jedním takovým příkladem je i elektrolýza. To je fyzikálně-chemický proces způsobený průchodem stejnosměrného elektrického proudu kapalinou. Tato kapalina obsahuje směs kationtů a aniontů. Průchodem elektrického proudu dochází k pohybu iontů a chemickým reakcím.
Právě takovým dějem je i galvanické zinkování, které se používá především k povrchové úpravě kovů proti korozi. Zinek kov chrání jak mechanicky, tak chemicky a používá se především pro ocelové výrobky od automobilových karoserií až po sloupy osvětlení nebo zábradlí. Galvanické zinkování se hodí především pro technicky a konstrukčně náročné díly.
Jak již bylo řečeno, jedná se o elektrolytický děj, při kterém se na elektrovodivé materiály (železné a ocelové části) elektrochemicky vyloučí zinkový povlak rozpuštěním zinku. A jak to vypadá v praxi? Na začátku procesu je potřeba ocelový povrch očistit od všech nečistot, poté se daný kus zavěsí do vodního roztoku zinečnaté soli a zapojí se jako katoda ke zdroji stejnoměrného proudu. Jako anoda se ke zdroji zapojí desky z čistého zinku a začne docházet k chemickým reakcím, kdy se ocelový povrch obalí zinkovou vrstvou.
Galvanické zinkování je v současné době nejrozšířenější metoda povrchových úprav kovů ve světovém měřítku. A nejen ve světě. Galvanické zinkování Olomouc chrání kovy již od roku 1989 a může se pyšnit nejmodernějším automatizovaným provozem v oblasti povrchové úpravy kovů. Většina produkce odtud míří na největší evropské trhy.
Druhou a v minulosti nejhojněji využívanou metodou pozinkování je žárové zinkování. Jeho tradice sahá až do roku 1741, kdy francouzský chemik objevil, že zinek chrání ocel před korozí. To probíhá tak, že se ocelový povrch ponoří do roztaveného zinku. Žárové zinkování se hodí spíše pro rozměrnější konstrukce.